spisovnost a jeji zdroje-2006.pdf

ROZHLEDY

Václav Cvrček

Spisovnost a její zdroje

Literariness: the concept and its criteria

ABSTRACT: Although “literary language”, i.e. standard language or spisovná čestina , was the central

notion of the Prague Linguistic Circle’s Theory of the Cultivation of Language, it has never been defined.

This article deals with the problem of definition of “literariness”, a concept which forms the base for the

codification criterion of “correspondence with the literary norm”. Several attempts to define it or to pro-

vide criteria for “literariness” were made, but, as I explain, none of them were successful in reproducing

the codified set of language means. These attempts can be divided into two groups: nominalistic and

realistic. The former suggests that literariness (i.e. being a part of literary/standard language) is “a mere

label”, a characteristic that is acquired by being codified, the latter supposes that language means are

standard or nonstandard (or something in between) depending on their usage. The nominalistic approach

appears to be inadequate, as it provides no opportunity for language development. Realistic criteria, how-

ever, are either methodologically dubious or highly controversial among Czech linguists.

Key words: literariness, literary language, codification, prescriptivism, language standard, inter-

vention

Klíčová slova: spisovnost, spisovný jazyk, kodifikace, preskriptivismus, jazykový standard, inter-

vence

Logickým a očekávatelným úvodem tohoto článku 1 by jistě byla definice spisovnos-

ti. Jak se však pokusím ukázat, bezproblémová (konsensuální) definice tohoto stěžejní-

ho pojmu teorie jazykové kultury (dále jen TJK) vypracované Pražským lingvistickým

kroužkem (PLK) dosud nebyla podána. Je spisovný jazyk dán pouze existencí preskrip-

tivní kodifikace, nebo už jen kodifikací deskriptivní, nebo je to jev sám o sobě? Jsou

jazyky, u nichž neexistuje žádná forma kultivace, a přece u nich můžeme mluvit o spi-

sovné varietě? Tyto otázky dosud nebyly spolehlivě zodpovězeny. 2

Přitom důležitost vyřešení této problematiky je zřejmá, uvědomíme-li si, že norem-

nost je základním kritériem jazykové kultivace. Kodifikace jako jeden ze základních

projevů lingvistické péče o jazyk u nás má být podle TJK záznamem spisovné

normy. Před započetím samotné kultivace je tedy nutné nejprve určit, co je spisovné

(pokud chceme zjišťovat normu spisovného jazyka, musíme nejprve najít kritéria pro

ccccccccccccccccccccccccccccccccccccccccccc

1 Základem pro tuto stať byl můj příspěvek přednesený na zasedání Pražského lingvistického kroužku

21. února 2005.

2 Srov. s vyjádřením F. Štíchy (1995, s. 57): „Přesto dosud … nebylo přímo řečeno, na základě jakých

vlastností nazýváme nějaký jazykový prostředek prostředkem spisovným.“ O problematičnosti pojmu spisov-

nost a nutnosti jeho nahrazení anglosaským termínem standard viz i nedávný článek F. Čermáka, P. Sgalla

aP. Vybírala (2005).

Slovo a slovesnost, 67, 2006

zjištění, které prvky do spisovného jazyka patří). Jinými slovy, jazyková kultura se

v tomto pojetí omezuje pouze na spisovný jazyk (Starý, 1995, s. 15n.).

Podle tezí PLK (Pražský lingvistický kroužek, 1932) je předmětem kodifikace pou-

ze spisovná norma (ne norma např. lidového jazyka) (Starý, 1995, s. 15n). Danešova

hierarchie „objektivně zdůvodněných kritérií pro hodnocení spisovného jazyka“, která

se používá jako hierarchie kodifikačních kritérií, zahrnuje na prvním místě noremnost,

pak adekvátnost k funkcím a nakonec systémovost (Daneš, 1979, s. 87n.). Soudí se, že

kritéria funkčnosti a systémovosti odpovídají vlastnostem jazyka, takže je žádoucí je

prosazovat a podle nich předvídat vývoj (Hlavsa, 1996). K těmto kritériím bychom

mohli přidat ještě kritérium celonárodnosti, které se více či méně explicitně objevuje

v teoretických pracích o kodifikaci (např. Uličný, 1995) a které motivovalo způsob

kodifikace již v obrození.

Potřeba jednoznačných kritérií určování spisovnosti je o to naléhavější, uvědomí-

me-li si, jak velká je míra, s jakou si TJK osobuje právo do jazykové praxe zasahovat 3

a jaký vliv u běžných mluvčích má současná preskriptivní kodifikace spolu se školní

výchovou. Přes to, že díky zásahům B. Havránka a jeho pokračovatelů kodifikace už

postupně zahrnula mnoho jevů dříve za spisovné neuznávaných, je stále ještě do znač-

né míry preskriptivní. Proto každá stať, která se snaží řešit problematiku spisovnosti,

musí být zároveň polemikou s preskriptivismem (nechce-li ho obhajovat). Nebude to-

mu jinak ani v tomto případě.

Nominalismus versus realismus

Z výroků, které jsem o spisovnosti nashromáždil zejména v období posledních 50 let

(Cvrček, připr.), vyplývá, že existují dva základní přístupy ke spisovnosti (jsou podob-

né známému středověkému filozofickému sporu, proto si jména obou skupin názorů

vypůjčím): (1) nominalistický a (2) realistický.

Nominalistický přístup se vyznačuje tím, že považuje spisovnost

„pouze“ za jméno, které se ustavuje začleněním prvku do kodifikační příručky (ze se-

pětí kodifikace s normou plyne mj. významná role tradice v otázce kodifikačních

změn). Naopak realistický přístup považuje spisovnost za objektivní fakt

ccccccccccccccccccccccccccccccccccccccccccc

3 Už v počátcích TJK se přiznává lingvistické teorii právo do jazyka zasahovat: „…dnešní situace linguis-

tické teorie nám umožňuje, abychom vědeckým zasahováním proces tříbení trochu urychlili…“ (Mathesius,

1932, s. 25). Fakt, že lingvistika pomáhá vytvářet normu spisovného jazyka a stabilizovat ji, dokládají teze

PLK, které obsahují „obecné směrnice pro teoretické normativní zásahy“ (Pražský lingvistický kroužek,

1932, s. 248n.), a vyslovil ho i B. Havránek: „Již z tohoto náčrtku hlavních vývojových tendencí spisovných

jazyků a z několika uvedených konkrétních faktů je zřejmá oprávněnost naší these, že usus sám nevytváří

normu spisovného jazyka: vytváří se, totiž vzniká a dále se vyvíjí, z různých tendencí z a t e o r e t i c -

k ých zásahů [zvýraznil V. C.] a tím se liší od normy lidového jazyka. Tedy i teorie jazykovědná z a -

sahovala a může zasahovati [zvýraznil V. C.] do vývoje spisovného jazyka“ (Havránek,

1932, s. 39). Otázkou je, proč se z tezí PLK v praxi ujala především snaha regulovat jazyk na místo varo-

vání před přílišnými zásahy lingvistů do jazykové praxe: „Spisovný jazyk není sice ustálen diktátem lin-

guistické teorie, ale jeho stabilisování, ustálení se neděje bez normativních zásahů teoretických“ (Pražský

lingvistický kroužek, 1932, s. 248) nebo „Jazyková prakse je a vždy byla výsledkem velmi komplikované

součinnosti různých sil a linguisté musí být spokojeni, podaří-li se jim aspoň trochu uplatnit svůj tříbící

vliv“ (Mathesius1932, s. 30).

Slovo a slovesnost, 67, 2006

/ vlastnost prvku, která se dá objektivně zjistit (např. z úzu). V realistickém přístupu

se v podstatě definují „spisovné situace“, z nichž je možno spisovné prostředky zjiš-

ťovat. V tomto případě je norma s kodifikací rovněž spjatá ovšem pouze mírou přes-

nosti popisu normy, nikoli tím, že by kodifikace normu utvářela (jako v nominalistic-

kém přístupu). Toto rozdělení by se dalo shrnout i tak, že v nominalistickém přístupu

je spisovný jazyk produktem jazykové kultivace/kodi-

fikace,vrealistickém přístupu je jejím předmětem.

O tom, že podobné rozdělení v naší bohemistice existuje již delší dobu a je poci-

ťováno jako nezdravé, svědčí mj. výrok F. Štíchy: „…je už na čase, abychom si jasně

řekli, budeme-li jako spisovné označovat to, co je takzvaně předepsáno v kodifikaci,

nehledě na to, jaký je reálný úzus, anebo to, co bylo zjištěno či je předpokládáno ja-

ko reálně existující ve formálním úzu, nehledě na to, zda to již bylo zaznamenáno

v prestižních příručkách“ (Štícha, 1995, s. 58n.).

K osvětlení obou přístupů je třeba dodat několik poznámek. Zaprvé, jaký je vztah

obou koncepcí (možná neuvědomovaných postojových proudů) k regulaci/kultivaci

jazyka: nemusí být přímá korespondence mezi nominalismem a nutností jazykové re-

gulace na jedné straně a realismem a deskriptivismem na straně druhé. Realistickému

proudu tak nemusí být cizí pojetí spisovného jazyka jako lingvistického konstruktu,

jako výsledku vědomé péče jazykovědců (nikoli ovšem preskripce, o tom viz níže).

Může proto sledovat následující myšlenkový postup. Spisovný jazyk sice reálně exi-

stuje, ale aby byl opravdu kultivovaným jazykem, musí být o něj lingvisticky pečo-

váno (havránkovské: vyvíjí se za teoretických zásahů). Výsledkem kultivačního pro-

cesu se tak stává spisovný jazyk „vyšší úrovně“, spisovný jazyk obohacený o atributy,

jimž se v kultivační činnosti dostává pozitivního hodnocení (funkčnost, systémovost,

celonárodnost apod.). 4

Zjevně ani nominalismus nemusí být apriorně proti empirickému zkoumání. Výsled-

kem takového výzkumu může být zjištění, že jazyk, který je ve „spisovných situacích“

používán, není totožný s jazykem kodifikovaným. Následným krokem pak může být

„pospisovňování“ nespisovných prvků, které provádějí lingvisté pomocí kodifikačních

příruček. Pokud je totiž spisovnost „pouze jméno“ (charakteristika, kterou dává prvku

kodifikace), není možné takový proces jinak pojmenovat. Není bez zajímavosti, že stej-

ný proces (tj. „pospisovňování“) v realistickém přístupu k věci nastat nemůže. Tam je

spisovnost (na nižší úrovni, tedy před případnou kultivací, která může následovat po

zjištění toho, co je spisovné) reálným faktem; k „pospisovňování“ již spisovného dojít

nemůže a z nespisovného prostředku spisovný může udělat pouze úzus. 5

ccccccccccccccccccccccccccccccccccccccccccc

4 Za této situace by mohl vzniknout i pro nás dnes poněkud kuriózní jev, kdy by existovaly spisovné

nekodifikované prostředky, což v praxi ovládané nominalistickým přístupem možné není.

5 V této souvislosti není nezajímavé, že nařčení ze snah pospisovňovat nespisovné absurdně používají

častěji zastánci nominalistického přístupu vůči realistům, ačkoli v realistickém přístupu pospisovňování

není možné. Např. podle F. Daneše by se smysl knihy P. Sgalla a J. Hronka Čeština bez příkras (1992) dal

vystihnout slovy: „Puste vobecnou češtinu do spisovný“ (Daneš, 1992–1993, s. 180). Daneš tak používá

nesamozřejmý (a v jádru nominalistický) předpoklad, že je známo, co je spisovné, zatímco Sgall s Hron-

kem „realisticky“ upozorňují, že prostředky dříve považované za nespisovné se s ohledem na jejich úzus

pomalu dostávají mezi spisovné.

Slovo a slovesnost, 67, 2006

Zadruhé, realismus a nominalismus nejsou myšlenkové proudy, které by byly repre-

zentovány určitými neměnnými a konkrétními jmény. Jistě můžeme uvést autory, kte-

rým je blízká jedna nebo druhá koncepce, avšak v argumentaci se uplatňují oba posto-

je zhruba rovnoměrně (tomu přispívá i fakt, že jsou to postoje podle mého názoru do

velké míry neuvědomované). Je proto časté, že tentýž autor pracuje se spisovností v růz-

ných případech podle obou pojetí.

Poslední poznámka se týká vzájemného vztahu obou proudů. Nominalismus a rea-

lismus jsou vzájemně komplementární; nelze oba pohledy v kodifikační praxi z meto-

dologických důvodů spojovat (není možné tvrdit, že spisovnost prvků zjišťujeme, po-

kud se ustavuje kodifikací, a naopak). Ačkoli tento fakt se jeví na teoretické rovině

jako očividný, v praxi jsou oba pohledy často spojovány. Ve výsledku tak dochází vět-

šina názorů k jakési dialektické jednotě: Spisovný jazyk reálně existuje (je objektiv-

ně zjistitelný), avšak až zaznamenáním v kodifikaci je jeho spisovnost potvrzena i pro

celé jazykové společenství či je jazykovou kultivací tento „surový“ spisovný jazyk

vybroušen na „vyšší úroveň“.

Nominalistický přístup

Z plejády názorů, které se přiklánějí k nominalistickému vidění spisovnosti, vybírám

jen několik příkladů. Z vyjádření lingvistů i z celé regulační povahy jazykové kultury

u nás vyplývá, že spisovný jazyk je výsledkem kultivace, ačkoli

to už předválečný Kroužek ve svých tezích odmítal. Nejde přitom pouze o zařazení (ev.

nezařazení) prvku do normativní příručky. Vymezení spisovnosti pomocí kodifikace se

děje např. i hodnotícími charakteristikami ( hovor. , ob. ). Regulační úlohu kodifikaci

v případě spisovného jazyka připisuje např. A. Jedlička 6 nebo F. Daneš 7 . V tomto pří-

stupu se tedy spisovnost prostředků nezjišťuje, ale je dána jejím uznáním v kodifikaci.

J. Bělič definuje nespisovné a ne plně spisovné prvky, kterými rozumí „značně po-

četnou skupinu výrazů, které buď vůbec, nebo aspoň v daném významu nepatří do

vlastního jazyka spisovného, ale kterých se hojněji nebo řidčeji užívá v běžně mluve-

né řeči po celém jazykovém území“ (Bělič, 1964, s. 13). Z prosazování změn v kodi-

fikaci směrem k „uznávání“ ne plně spisovných prvků (např. Bělič, 1961) můžeme

vyčíst, že hlavním kritériem spisovnosti se stává kodifikace

(popř. úzus, který je kodifikací uznán).

ccccccccccccccccccccccccccccccccccccccccccc

6 Srov. Jedlička (1963, s. 10): „…se ukazuje jako velmi plodné Havránkovo výchozí rozlišení, pojmové

i terminologické, normy a kodifikace. Umožňuje plně pochopit a osvětlit složitý vývojový proces tohoto

útvaru národního jazyka, který se vyvíjí v kolektivním úzu svých nositelů, jejichž vztah k němu, k jeho normě

je uvědomělý (v různé míře ovšem) a je určován vědomím relativní závaznosti normy, který je kultivován

i pod tlakem kodifikace, jejíž funkce v tomto vývoji je regulující [zvý-

raznil V. C.]“; podobně i Jedlička (1978).

7 F. Daneš v r. 1968 uvádí, že kodifikace „ve skutečnosti působí aktivně na užívání jazykových pro-

středků: tím, že předepisuje, kterých prostředků užívat a jakým způsobem, a zakazuje jisté prostředky ne-

bo způsoby jejich užívání, vyvolává v jazykovém úzu i normě jisté změny (přičemž jako změnu lze chápat

i to, když se jistý jazykový proces potlačuje nebo zastaví). Jinými slovy, tím, že kodifikace sleduje zpravi-

dla unifikační a stabilizační cíl, implikuje zároveň jazykové změny (ostatně, kdyby se variace a změny ne-

předpokládaly, neměla by kodifikace raison d‘être)“ (Daneš, 1999, s. 258).

Slovo a slovesnost, 67, 2006

Další pokus definovat spisovnost na základě nominalistického pohledu na věc je

skryt v kritériu zájmu o jazykovou kulturu. B. Havránek či A. Stich uvádějí, že spi-

sovnost jazyka je dána lingvistickým zájmem o jazykovou

kulturu: jazyková kultura, „chápeme-li ji jako vědomý postoj k spisovnému ja-

zyku, je jedním ze znaků spisovného jazyka samého, proto může někdy posloužit i ja-

ko periodizační kritérium – např. občasné zmínky o jazyku a jeho kultuře u J. Husa

ukazují, že v té době existoval tzv. ‚kulturní jazyk‘, spisovná čeština v užším smyslu

slova vznikala až v době J. Blahoslava“ (Stich, 1979b, s. 247). Tento diachronní po-

hled na vznik spisovného jazyka předpokládá, že přechod od dialektu ke spisovné va-

rietě se děje právě se vznikem zájmu o spisovnou češtinu. Zájem o „kulturní“ jazyk

je tak jedním z kritérií spisovnosti. Vzhledem k tomu, jak se jazyková kultura v na-

šem prostředí projevuje, můžeme konstatovat, že e xistence kodifikace je

ivtomto pojetí konstitutivním rysem pojmu spisovnost (kulturní jazyk se stává spi-

sovným až s příchodem kodifikací).

Podobně Encyklopedický slovník češtiny pod heslem čeština spisovná uvádí, že dů-

ležitým aspektem spisovného jazyka je v ědecký zájem o tento jazyk

(Nebeská, 2002). Ten se v našich podmínkách projevuje zejména kodifikací.

Neměli bychom opomenout stanovisko běžného mluvčího, kde se spisovnost spo-

juje se s p r á vností, popř. s krásou (která je vždy intuitivní, obtížně definovatel-

ná, závislá na dojmech utvářených školní výchovou) apod. Zásadní role kodifikace je

při jejím současném vlivu v tomto přístupu zřejmá. V naší situaci se na vytváření to-

hoto pocitu o spisovnosti významně podílí š k o l a, která je podstatná pro vytváření

jazykového povědomí na celý život, a funguje tak jako retardační mechanizmus jazy-

kových změn. To je podporováno i skutečností, že spisovná čeština je útvarem, který

se většina mluvčích musí učit. Zejména ve škole se ukazuje hlavní rys českého

preskriptivismu, který se projevuje jako pocit oprávněnosti mluvčích sankcionovat

projevy, které se pouze neshodují s platnou kodifikací (jinak však nemusí být z hle-

diska zvolených cílů mluvčího defektní nebo neúspěšné).

Realistický přístup

Realistický přístup, který zdůrazňuje, že kritéria spisovnosti by měla být jedno-

značně aplikovatelná na jazykové prostředky v případě, že si nejsme jisti, zda daný

prvek je, nebo není spisovný, nabízí celou řadu možností. Podle B. Havránka je spi-

sovný jazyk společný dorozumívací prostředek, nástroj celého hospodářského, poli-

tického a kulturního života určitého národního celku, musí svými výrazovými pro-

středky jazykovými reagovat na všechny společné potřeby tohoto života a vyhovět

jim (Havránek, 1963, s. 90). Proces přeměny kulturního jazyka ve

spisovný od konce 13. století souvisí podle Havránka s rozmachem především

v literatuře (krásné, odborné, v administrativě) a v rozšiřování slovní zásoby zejména

o abstrakta. Spisovnost je tedy vlastnost útvaru, který je kulturní (tj. je celoná-

rodní a je „dorozumívacím prostředkem veškerého politického, hospodářského

i společenského života“) a který se používá v literatuře a ve vědě. V tomto pojetí te-

Slovo a slovesnost, 67, 2006

Plik z chomika:

Inne pliki z tego folderu:

Inne foldery tego chomika: