9

Arthur Ransome

HOLUBÍ POŠTA

1964

STÁTNÍ   NAKLADATELSTVÍ

DĚTSKÉ  KNIHY

PRAHA

Translation© Zora  Wolfová   1964

Illustrations © Kamil  Lhoták   1964

Před domorodci uchrání

nás denně holub poštovní

NANCY  BLACKETTOVÁ

Kapitola I

A UŽ TO ZAČÍNÁ

„Tady… Haló… Ano… To jsem já…“

Roger spolkl kousek čokolády, ani ji nestačil vycucat a rozkousat. Vykláněli se s Titty ze dveří železničního vagónu. Vlak zastavil před chvilkou na nádraží, kde se sbíhalo několik tratí. Dál mají jet ještě deset mil po malé jednokolejné dráze, která vede nahoru do kopců. Kolem vlaku přecházel nosič a nahlížel do jednoho vagónu po druhém, ale někde dole na nástupišti vykládali bandasky, a ty řinčely tak hlasitě, že děti zprvu ani neslyšely, co nosič vyvolává. Teď to však zaslechly docela jasně.

„Pan Walker… Pan Roger Walker… Pan Walker…“ Nosič chodil od dveří ke dveřím kolem celého vlaku.

Byl ještě o dvoje dveře dál, ale Roger už vyskočil z vagónu.

„To jsem já,“ prohlásil. „Já jsem Roger Walker.“

Nosič se na něj zadíval.

„To jsi ty?“ řekl. „Tak pojď se mnou. Moc času už sice není, ale s těmi bandaskami jim to taky bude ještě chviličku trvat. Cože…? Máš tam nějaký košík. Přišly dva, ale jeden byl pro někoho z dřívějšího vlaku. Máme to otevřít, než ti vlak pojede dál. Poběhnem tudy. Ale musíme si pospíšit. Nechal jsem to někde na konci perónu.“

Titty už také vystupovala, ale vtom jí zahradila cestu nějaká vesničanka, která se zrovna chystala dovnitř.

„Nevzala bys mi tuhle tašku, děvenko?“ řekla.

Titty popadla kabelu a položila ji na sedadlo. Selka jí podávala jeden balík za druhým a nakonec se vydrápala do kupé sama.

„Fuj, to je vedro,“ ulevila si, otřela si obličej a přepočítala balíky. „Člověk už je z toho počasí celý tumpachový… Tři… pět… a dva je . .: Ale vždyť jich je jen šest…“

Jak tak selka povídala a bandasky narážely jedna o druhou, neslyšela Titty ani slovo z toho, co říkal nosič, ale viděla, jak někam pospíchá a vedle něj uhání Roger. Pohlédla na Rogerův a svůj malý kufřík a zaváhala.

„Jen se neboj, nikdo se jich ani nedotkne,“ ujišťovala ji selka.

„Mockrát vám děkuji,“ vydechla Titty, seskočila a rozběhla se za Rogerem a nosičem.

„Ale co je v tom košíku?“ ptal se Roger a rychle uskočil, aby nenarazil do bandasky, která mu stála v cestě.

„Holub,“ odpověděl mu nosič. „Tady ho máš. Půjč mi tužku. Musíš se mi podepsat tuhle do knížky.“

Roger si vzal tužku a podepsal se do políčka, které mu nosič ukázal. Titty si už prohlížela košík, takový hnědě lakovaný košík z vrbového proutí, který stál rovnou na nástupišti. Přečetla si cedulku:

V rohu cedulky, nenápadná jak úřední pečeť, byla modrou tužkou nakreslena malá lebka se zkříženými hnáty.

„Vždyť je to od Nancy,“ zvolala Titty. „Už zase něco vymyslela.“

„Uvnitř je holub,“ řekl Roger. „Poslechni si ho.“

„Máte už málo času,“ upozorňoval je nosič. „Roztrhněte tadyhle provázek a vytáhněte kolíček. Všechny malé košíky na holuby se otvírají stejně. Ale počkejte. Nejlepší bude, když ho donesete kousek za střechu, aby vyletěl pěkně do vzduchu.“

„To ho máme pustit?“ podivila se Titty. „Vždyť už ho jakživ nechytíme.“

Nosič se rozesmál. „Tenhle týden mi nějací lidé posílají každý den jednoho holuba a já jim je vypouštím. Jmenují se Blackettovi.“

„K těm my zrovna jedeme,“ řekla mu Titty.

„Tak to tam bude holub dávno před vámi.“

Roger roztrhl provázek a vytáhl kolíček.

„Už mu vidím jedno oko,“ zvolal.

Došli skoro až na konec nástupiště, kde končila střecha nádraží, a stanuli pod širým nebem vedle lokomotivy.

„Spusť dvířka,“ radil nosič Rogerovi. „A podrž košík ve výšce… Vidíš, už letí…“

Proutěná dvířka se otevřela a na chviličku se v nich objevila lesklá holubí hlava bronzové a šedé barvy. Za okraj dvířek se pevně zaklesly růžové drápy. Košík se najednou nadlehčil a Roger měl dojem, jako by byl sám vymrštil holuba do vzduchu. Dívali se s Titty a s nosičem, jak pták vylétl nad střechu, nad bílou páru, kterou unášel vítr od lokomotivy, a zakroužil vysoko nad střechami domů a nad kriketovým hřištěm. Strojvůdce a topič se vyklonili na stupátku a také se za ním dívali. Když už vypadal jako pouhá šedá tečka kroužící ve vzduchu a nebylo ho na zářící letní obloze skoro vidět, holub jako by se náhle rozhodl a zamířil si to pryč, na severozápad, rovnou ke slunci a k modrým kopcům, do kraje překrásných jezer.

„Ještě pořád ho vidím,“ řekla Titty.

„Já ne,“ povzdechl si Roger. „Ale ano, vidím ho… Teď ne… Už je pryč.“

„Měli byste si pospíšit na svá místa,“ radil jim nosič a kývl na strojvůdce, a ten zase na něj, jako by mu sliboval, že nevyjede, dokud nebudou sedět ve vlaku. Jen doběhli do vagónu, zapískal průvodčí na píšťalku.

„Ty, poslyš,“ zašeptal Roger co nejtajuplněji Titty, „Neměli bychom tomu nosiči něco dát?“

Titty zalovila v peněžence.

„To nic,“ řekl jim nosič. „Jen si to nechte na zob pro holuba.“

„Vždyť to stejně není náš holub,“ namítla Titty.

„Na tom nesejde,“ řekl jim nosič, zavřel za nimi dveře, a jak se vlak rozjížděl, přátelsky jim zamával.

„Mockrát vám děkujeme,“ volaly z okénka děti.

„Copak se to dělo?“ zeptala se selka, která si už přepočítala všechny balíky a teď seděla v rohu kupé s rukama složenýma v klíně. „Snad jste nevypouštěli holuba? Já mám dole na jihu syna a ten je taky celý blázen do holubů. Učí je létat ještě jako písklata, aspoň jim tak říká. Pouští je pořád dál a dál a celé léto nám je posílá až sem. My mu je s tátou zrána vypustíme a do setmění přeletí celou Anglii.“

„Posíláte mu po nich psaníčka?“ zeptala se Titty.

„Pozdravy z domova,“ odpověděla selka. „Tak, tak. Táta napsal jednou takový pozdrav na kousek papírku a omotal ho holubovi kolem nohy.“

„Ty, poslyš,“ řekl Roger. „Tak tohle tedy myslela Peggy, když psala, že mají letos něco lepšího než signalizování.“

„Není to ale štígro, že jsme nakonec přece jen mohli jet?“ napadlo Titty. „Vždyť jsme málem zůstali ještě ve škole.“

Roger se vyklonil z okna a kroutil očima proti větru.

„Po tom holubovi už není ani potuchy,“ řekl.

„Však taky letěl jako blesk,“ dodala Titty. „Ten vlak ho ani nedohoní.“

„A má to daleko?“ zeptala se selka.

„Až na druhý břeh, do jednoho domu, který se jmenuje Jezerka.“

„Snad ne k paní Blackettové?“

„Copak vy ji znáte?“

„Taky že znám, i ty její dvě povedené dcerky a jejího bratra, pana Turnera, co se pořád toulá někde po světě…“

„Toho známe taky,“ zvolal Roger. „Říkáme mu…“ A vtom se zarazil. To by tak hrálo, vyzrazovat domorodcům jméno kapitána Flinta!

„To už jste tu nejspíš někdy byli,“ nadhodila selka.

„Ano, byli,“ odpověděla Titty. „Bydlíme vždycky v Cesmínovém háji… vlastně maminka tam bydlí… ale paní Jacksonová má ještě příštích čtrnáct dní nějaké hosty… a paní Blackettová nás pozvala k nim, protože maminka měla strach, abychom nedostali všichni od Bridget černý kašel.“

„Jedeme rovnou ze školy,“ vysvětloval Roger. „Ach tak,“ domyslila se selka. „Tak o vás já vím všechno. Že vy jste děti, co tábořily na ostrově tenkrát před dvěma lety, jak někdo vyloupil panu Turnerovi obytný člun? A loni, když bylo jezero celé zamrzlé, jste tu byli znovu. Ale já myslela, že jste čtyři…“

„S naší Bridget je nás pět,“ řekla Titty. „John se Zuzanou už určitě přijeli. Nemají to ze svých škol tak daleko.“

„A nekamarádili jste se s těmi dvěma dětmi, co bydlely u paní Dixonové?“

„S Dickem a Dorotkou Callumovými?“ řekla Titty. „Ti ještě hned tak nepřijedou, protože jejich tatínek musí nejdřív opravit písemky.“

Byli na cestě z jižní Anglie skoro celý den, ale posledních pár minut jim uběhlo jako vteřiny. Projížděli už kopcovitou krajinou, kde jedno pastviště od druhého oddělují hradby z volného kamení. Z vyprahlé trávy trčely šedé balvany a k obloze strměla šedá a nachová vřesoviště. Titty s Rogerem přebíhali z jedné strany vagónu na druhou a vyhlíželi hned z jednoho a hned z druhého okna.

„Všechno je dočista vyschlé,“ povzdechla si selka. „Už týdny ani nekáplo a pořád ne a ne zapršet. V potocích není troška vody a někde si už lidi ani nevědí rady, jak uživit dobytek.“

„Podívejte!“ podivil se Roger. „Tamhle hořelo.“

„Tady už hořelo kolikrát,“ řekla selka.

Vlak projížděl průsekem, který byl po obou stranách zčernalý a ohořelý.

„Jiskry z lokomotivy?“ zeptal se Roger.

„Tak, tak,“ přisvědčila selka. „A když nechytne od lokomotivy, přijedou si výletníci s auťáky, síťkami a cigaretami a ti nemají rozumu, co by se za nehet vešlo. Jak je všechno jednou vyschlé jako troud, stačí k požáru nepatrná jiskřička. Ale už jsme tady. Tamhle je naše hospodářství…“

Před očima se jim mihl statek, docela podobný Cesmínovému háji, ale hned zase zmizel. Selka vyskočila a začala si sbírat svoje saky paky. Vlak vjel najednou do zatáčky a začal zvolňovat.

„Tamhle je jezero!“ zvolali jedním dechem Titty a Roger.

Daleko pod nimi se za kouřícími komíny vesnice rozkládala mezi kopci třpytivá vodní hladina. Vlak teď zastavoval naposledy.

„Nástupiště je na druhé straně,“ všiml si Roger.

„Kdopak nám asi přijde naproti?“ napadlo Titty.

„Nikdo,“ řekl Roger.

Mezi lidmi, kteří čekali na nástupišti, však poskakovala červená pletená čapka. Vzápětí už přiběhla ke dveřím Nancy Blackettová a Roger a Titty se loučili se selkou a zápolili se svými kufříky, jak se snažili sundat je dolů.

„Ze už jste tady!“ zvolala Nancy. „Dobrý den, paní Newbyová. Tak co, Rogere, dostal jsi v pořádku toho holuba? A vypustil jsi ho? Musely jsme s maminkou vyrazit, ještě než doletěl. Maminka přijde za chviličku. Šla ještě něco nakoupit. Uf, málem jsem to nestihla a byla bych vás zmeškala. Košík jsi tedy nezapomněl. To je dobře! Zařídil jsi to bezvadně. Tisíc láter, já jsem ale ráda, že už jste tady! Počkáme si, až vám vyndají z nákladního vagónu věci, a pak si ještě musíme zaskočit do výdejny zavazadel.“ Titty s Rogerem měli dojem, jako by kolem nich mluvili všichni lidé, co jich je na světě, ale za chviličku už jim vyndal nosič spolu s ostatními zavazadly i jejich kufry. Nancy ho poprosila, aby se díval po mamince, a běžela za nimi po nástupišti.

„Je kapitán Flint na hausbótu?“ zeptal se jí Roger.

„Vždyť je snad ještě v Jižní Americe, ne?“ poznamenala Titty.

„Už tu měl dávno být, ale nepřijel,“ odpověděla Nancy. „Ten jeho důl nestál vůbec zanic a dobře mu tak, když se neumí vrátit do začátku prázdnin. Ale teď už je na cestě domů. Některé věci mu už došly, ale to nejdůležitější ne. Aspoň do včerejška ještě ne. Možná že to tu dneska bude.“ Zavedla je do výdejny zavazadel. „Nedostali jste košík nebo klec s něčím živým?“ zeptala se muže za pultem.

„S králíky?“ optal se jí muž. „To je právě to nejhorší, že my nevíme přesně s čím.“

„Slečna Blackettová, že?“ zeptal se muž, jak přejížděl prstem sloupce ve své knize. „Ne, slečno, vám nedošlo nic. Zatím ne. Ledaže by to došlo tímhle vlakem.“

„Už jsem se dívala do nákladního vagónu,“ řekla Nancy. „Víte co, my budeme mít zítra strašně práce. A tak se sem nedostanu. Nemohl byste nám zavolat, kdyby něco došlo?“

„Jistě, slečno Blackettová, to bych mohl.“

„Ale co to má být?“ vyptával se Roger.

„To nevíme, ale jmenuje se to Timothy,“ odpověděla Nancy.

„Zase nějaká opice?“ zeptal se Roger.

„Nebo papoušek?“ napadlo Titty. „Kapitán Flint přece povídal, že možná ještě nějakého pošle.“

„Opice ani papoušek to být nemůže,“ řekla Nancy, jak se vraceli k zavazadlům. „Strýček Jim nám telegrafoval, že to můžeme vypustit v jeho pokoji. Tak to určitě není opice ani papoušek. Musí to být něco, co nenadělá moc škody a neleze po výškách. Dick…“ Nancy se zarazila a pokračovala. „Prohlíželi jsme všelijaké přírodovědecké knihy a řekli jsme si, že to bude nejspíš pásovec. Ale nevíme to určitě. A nemůžeme to nijak zjistit, protože strýček už je na cestě domů a my ani nevíme, na jaké lodi jede. Ale ať už je to co chce, zaručeně to poslal napřed, jinak by přece netelegrafoval… Koukněte, tamhle je maminka.“

Na nádraží dorazilo menší starobylé auto s řádně otlučenými blatníky. Paní Blackettová, která byla kulatá a malá, o nic větší než Nancy, už mluvila s nosičem. Jak přicházeli, obrátila se k nim.

„Tak už jste tady,“ vítala je. „Poslední z celé par- ty.“

„Až na Timothyho,“ řekla Nancy. „Ještě nedošel, ale jen tu bude, zatelefonují nám.“

„Ano, tyhle dva dáme dozadu…“ Paní Blackettová si prohlížela jejich zavazadla. „Nic jiného než ty kufříky nemáte? A jakpak se vede mamince? A Bridget? Počkejte, vždyť já zapomněla, že jedete také rovnou ze školy a nemůžete vědět o nic víc než John se Zuzanou.“

„Dostali jsme včera dopis,“ řekla Titty. „Bridget už kašle jen asi dvakrát denně. Je jí docela dobře a mamince taky. Aspoň nepsala, že by nebylo.“

„Vlezte si dovnitř,“ vybídla je paní Blackettová, když měli zavazadla přivázána na ohrádce. „Děkuji vám, Roberte. A ty pojď ke mně dopředu, Titty. Jen se mi nikdo neposaďte do mých balíčků. Tamhle v tom košíku jsou vajíčka a v papírovém sáčku rajčata. Zabouchni dvířka, Rogere. A strč do nich zevnitř, ať vidíš, jestli jsou pořádně zavřená. Správně, Nancy… To jsem ráda, že mě váš strýček neslyší, jak řadím…  Ne   ne, nezapomněla  jsem povolit ruční brzdu…“

Ozvalo se děsivé zavrzání, zaskřípění a staré autíčko vyrazilo z bran nádraží a zahnulo ostře doleva.

„To nebudeme objíždět jezero?“ zeptal se Roger.

„Nemusíte,“ odpověděla Nancy. „Jestli Sofokles letěl rovnou domů, tak to není nutné.“

Titty, která seděla vpředu u paní Blackettové, se ohlédla. „Proč říkáte tomu holubovi Sofokles?“ zeptala se.

„To je zase nápad, co?“ řekla paní Blackettová.

„Prosím tě, maminko, dávej pozor, kam jedeš,“ naléhala Nancy. „Víte, strýček Jim nám dal jednoho holuba, a protože to je takový holub, co se vrací domů, pojmenoval ho Homér. A když jsme pak dostali ještě dva, aby mu nebylo smutno, dívali jsme se, jak se jmenovali řečtí básníci, a našli jsme jména Sofokles a Sapfó. A tak to tedy je. Jú! Mami! Ještě že jsem chytila ta vajíčka…“

Jejich dobrodružství by byla málem skončila, ještě než vůbec začala.

„Takhle rychle nemá nikdo jezdit,“ zlobila se paní Blackettová. Zabrzdila auto tak prudce, že Roger s Nancy vylétli ze zadních sedadel a Titty málem vrazila nosem do předního skla. „Na silnicích je teď plno řidičů, kteří jezdí jako blázni… Člověk aby se skoro bál vyjet. Nu dobrá, Nancy. Jenom se směj, jak chceš. Lidé jsou krajně neopatrní. Měla jsem sice zatroubit, jenomže jsem poslouchala vás…“

„A všimla sis, mami, kdo to byl?“ zeptala se Nancy. „Plukovník Jolys. Smekl klobouk… Jen se neotáčej, on ví, že jsi ho neviděla, a já už se na něj stejně zašklebila.“

„Nač má tu trumpetu?“ ptal se Roger.

„To je lovecký roh,“ řekla mu Titty.

...