Recenzovali: univ. prof. dr. Arnošt Lamprecht, DrSc, dr. Igor Němec, DrSc.
Schválilo ministerstvo školství ČSR
dne 24. února 1977, č. j. 8 241/77‑31
jako příručku ke studiu na filozofických
a pedagogických fakultách.
1. vydání
© Státní pedagogické nakladatelství, 1978
Malý staročeský slovník má sloužit jako pomůcka při četbě staročeských textů především ve vysokoškolských cvičeních k přednáškám z historické mluvnice, z vývoje spisovné češtiny a staré české literatury. Může však samozřejmě být prospěšný i širšímu kruhu zájemců o staročeské literární památky.
Se zřetelem k svému určení slovník neobsahuje všechnu dochovanou slovní zásobu staré češtiny, nýbrž je v zásadě pouze diferenční, tj. zaznamenává jenom ta slova (a jejich významy), která v dnešní češtině neexistují, popř. která sice existují, ale v starých dobách měla význam nebo některé významy odlišné. U takových několika významových slov se ovšem vedle významů odchylných většinou uvádějí i významy shodné s novou češtinou. Z velké části se nezaznamenávají ani slova odlišná od dnešního jazyka pouze svou hláskovou podobou, pokud staročeská podoba příliš neztěžuje porozumění. Konečně je rozsah omezen tím, že slovník je jen výběrový, tj. nezachycuje slovní zásobu staročeské literatury úzce odborné, zejména právních a lékařských knih, rostlinářů, dále různých latinsko‑českých vokabulářů apod., nýbrž soustřeďuje se na díla určená v své době širšímu publiku, která ostatně i dnes zčásti budí zájem veřejnosti, jako především básnické skladby, prozaické spisy historické, cestopisné aj. Vzhledem k významu, který měly příslušné památky pro počáteční stadia spisovné češtiny a i později pro její rozvoj, je do slovníku zařazena též diferenční slovní zásoba starých biblických překladů, náboženských spisů a zejména děl nábožensky reformních, která jsou přímo nebo nepřímo spojena s husitským revolučním hnutím a v souvislosti se stavem společnosti dosvědčují vyspělost českého společenského myšlení v dobovém historickém kontextu. Časově je náš slovník omezen na památky od prvních počátků českého písemnictví do konce 15. století.
Jednotlivá slova i eventuální příklady jejich užití nejsou ovšem ve slovníku podávána trasliterací původní grafické podoby, doložené v textech, nýbrž veskrze se užívá ustálené jednotné transkripce, obvyklé dnes namnoze i v nových vydáních staročeských památek. Na pomoc čtenáři, který by se zabýval starými památkami v jejich původním originále nebo ve vydáních netranskribovaných, přinášíme jako dodatek ke slovníku na s. 693 n. stručné pojednání o staročeských pravopisných systémech a přehlednou tabulku jednotlivých liter i jejich spřežek s uvedením. které hlásky mohou v staročeských rukopisech označovat.
V údobí, ke kterému se náš slovník vztahuje, stará čeština se prudce vyvíjela také po stránce hláskové a tvarové. Aby se jednotlivá slova nemusela vždy uvádět ve všech eventuálních chronologických variantách, často se jako heslo uvádí pouze podoba doložená počátkem 14. století. U řady slov se však uvádějí i podoby vzniklé později, zvláště jsou‑li jen ony doloženy v památkách (např. s hláskou u > i vedle podob bez přehlásky), a v případech, v kterých je obojí podoba v abecedním řazeni daleko od sebe, dává se pro usnadnění práce se slovníkem odkaz od jedné podoby k podobě druhé, kde je příslušné slovo zpracováno. V jiných přepadech jsou varianty prostě uvedeny vedle sebe v jednom heslovém odstavci. V zásadě uvádíme u jednotlivých slov jenom podobu nebo podoby skutečně doložené a zřídka provádíme rekonstrukci předpokládaných podob výchozích, protože tím by se hledání ve slovníku zbytečně ztěžovalo. Z téhož důvodu někdy zpracováníme doložené dublety jako samostatná hesla, ovšem se vzájemnými odkazy (např. podščievati a poščívati); u slov s předponami s‑, za vz‑ rovněž zachycujeme podoby vyskytující se v památkách a při jejich transkripci zpravidla neetymologizujeme. Často se seskupuji do jednoho hesla též slovotvorné dublety stejného významu.
U ohebných slov se uvádějí v záhlaví hesla také nejnutnější údaje tvaroslovné, zejména koncovka genitivu sg. podstatných jmen (většinou se však tyto koncovky neuvádějí u pravidelných substantiv tvrdého sklonění všech rodů) a u sloves koncovky 1. a 2. os. sg. préz.; podle potřeby se v závorce uvádějí ještě tvary jiné, jejichž poznání by v textu mohlo čtenáři působit potíže (např. aorist, imperfektum, přechodníky), a tyto tvary jsou eventuálně uvedeny na příslušných místech v abecedním řazení jako zvláštní heslová slova s odkazem k heslu základnímu. Pokud tyto odkazy následují v abecedě těsně za sebou, často spojujeme pro úsporu místa několik hesel na jednom řádku, neboě tím se přehlednost slovníku podstatně nenarušuje. Soustavný přehled staročeského hláskosloví a tvarosloví, jak bývá v úvodním; oddílu k některým obdobným slovníkům. v našem slovníku nepodáváme, poněvadž takové přehledy pro svou schematičnost při četbě textů nedostačují; poučení tu musí čtenář v případě potřeby hledat v historických mluvnicích.
Za tvaroslovnými údaji u heslových slov následuje příslušnou zkratkou gramatické určení slova (u substantiv se uvádí jen rod, u sloves dokonavost nebo nedokonavost) a dále je novočeský ekvivalent, popř. novočeské ekvivalenty, nebo výklad významu opisem. U slov několikavýznamových, pokud mají významy zčásti shodné s významy dnešními, vychází se podle možnosti od těchto významů shodných. V řadě případů je užití slova nebo jeho význam dokumentován citátem z některé staročeské památky (její jméno se však neuvádí).
Na slovníku pracovali po několik let členové katedry českého a slovenského jazyka na filozofické fakultě Karlovy univerzity v Praze, laromír Bělič (vedoucí autorské skupiny), Adolf Kamiš a Karel Kučera. Zmíněné pojednání o staročeských pravopisných systémech napsal Václav Křístek. V počátečních stadiích příprav se na práci podíleli také Ivan Lutterer a tragicky zahynulá Eva Milavcová. lejí památce připisujeme tuto knihu.
Slovník vznikl jen z malé části samostatnou excerpcí staročeských textu. Byl sestaven hlavně spojením ovšem kritickým dílčích slovníčků k dosavadním vydáním jednotlivých památek, dále soustavným využitím vědeckého Slovníku staročeského lana Gebauera, bohužel zpracovaného jenom po heslo netbalivost (2. vyd. Praha 1970), a dosud vyšlé nebo v rukopise, popř. v konceptu připravené části nového Staročeského slovníku (písmena N, O, P), zpracovávaného v oddělení pro dějiny českého jazyka Ústavu pro jazyk český Československé akademie věd a vycházejícího v sešitech od f. 1968 (počínajíc písmenem N). Bohatě se využilo také rozsáhlého lexikálního materiálu obsaženého v podobě dokladů v Gebauerově Historické mluvnici jazyka českého, zejména v obou svazcích třetího dílu (III/1. Skloňování, 2. vyd. Praha 1960, III/2. Časování, 2. vyd. Praha 1958), a snadno dostupného použitím obšírných rejstříků ke každému svazku. Neocenitelnou pomocí byla pro autorský kolektiv možnost využit lexikálního materiálu vyexcerpovaného pro zmíněný nový úplný Staročeský slovník, neboě bez ní by tato příručka v daném rozsahu vůbec nemohla vzniknout.
Navazovali jsme samozřejmé také na Slovníček staré češtiny Františka Šimka (Praha 1947); náš slovník je však proti slovníku Šimkovu značně rozsáhlejší, obsahuje celkem 18 572 samostatných hesel (bez hesel odkazových), kdežto Šiníkův slovník má jen něco přes 10 900 hesel. Přitom většina hesel je v našem slovníku zpracována zevrubněji než u Šimka a spojováním slovotvorných dublet stejného významu i jinými způsoby hnízdování se v jednom heslovém odstavci mnohde skrývají dva nebo i více samostatných výrazů. Na druhé straně leckteré slovo, které Šimek uvádí, v našem slovníku není obsaženo, protože se v zahrnutých památkách do konce 15. století nevyskýtá nebo není z tohoto údobí doloženo vůbec, popř. jeho význam je shodný s novočeským apod. I náš slovník ovšem trpí různými nedůslednostmi, drobnými nevyrovnanostmi a jinými nedostatky; ani při uvedených omezeních nemůžeme také zajistit jeho relativní úplnost. K odstranění řady nedostatků ovšem velmi přispěli už před odevzdáním rukopisu do tisku oba nakladatelští recenzenti, prof. dr. Arnošt Lamprecht z brněnské univerzity a zejména dr. Igor Němec, vedoucí oddělení pro dějiny českého jazyka v ÚJČ ČSAV. K některým z jejich četných připomínek, zejména pokud se týkaly jenom formálního uspořádání, nebylo však bohužel možno z technických důvodů přihlédnout. Dokonalý staročeský diferenční slovník pro praktickou potřebu bude možno sestavit, až bude hotov vědecký slovník úplný; ten je pro českou historickou jazykovědu už dávno naléhavě potřebný. Protože však na dokončení Staročeského slovníku v Ústavu pro jazyk český bude nezbytně nutné čekat ještě řadu lět, může za dané situace náš slovník i při své nedokonalosti jako pomůcka vykonat dobré služby, jak je ostatně vykonal i slovníček Šimkův.
J. B.
46
absol. = absolutivní
adj. = adjektivum, přídavné jméno
adv. = adverbium, příslovce
aj. = a jiné
akuz. = akuzativ, čtvrtý pád
anal. = analogií, analogicky
aor. = aorist
arch. = archaicky, zastarale
asigm. = asigmatický
ap, apod. = a podobně
atd. = a tak dále
atp. = a tak podobně
bibl. = v biblických textech
círk. = církevní
část. = částice
čin. = činné (příčestí)
čísl. = číslovka
čtyřslab. = původně čtyřslabičné
dat. = dativ, třetí pád
demin. = deminutivum,zdrobnělina
dok. = dokonavé
du. = duál, dvojné číslo
dvojslab. = původně dvojslabičné
ev. = eventuálně
expr. = expresívní
f. = femininum,ženský rod
fut. = futurum,budoucí čas
gen. = genitiv, druhý pád
hanl. = hanlivý, hanlivě
hod. = hodina
hromad. = hromadné, kolektivum
hypokor. = hypokoristické, mazlivé
imper. = imperativ, rozkazovací způsob
impf. = imperfektum
interj. = interjekce, citoslovce
jednoslab. = původně jednoslabičné
jm. = jméno, jmenný (tvar)
kond. = kondicionál, podmiňovací způsob
kompar. = komparativ, 2. stupeň adjektiv a adverbií
křest. = křestní
kt. = který, kteří
lat. = latina, latinsky
lok. = lokál, šestý pád
m. = maskulinum,mužský rod
min. = minulý (čas, tvar)
n. = neutrum,střední rod
nábož. = náboženský
např. = například
nás. = násobené (sloveso)
nč. = novočeský
ned. = nedokonavé
něj. = nějaký
něm. = němčina, německy
neos. = neosobní, neosobně
neskl. = nesklonné
neživ. = neživotné
nom. = nominativ, první pád
obyč. = obyčejně
odpol. = odpoledne
os. = osoba
pětislab. = původně pětislabičné
pl. = plurál, množné číslo
pomn. = pomnožné
popř. = popřípadě
poses. = posesívní, přivlastňovací
posměš. = posměšně
pozd. = později
préz. = prézens, přítomný čas
předl. = předložka, předložkový
přech. = přechodník
předp. = předpona
příč. = příčestí
příp. = přípona
přít. = přítomný
pův. = původně, původní
řec. = řecky
sedmislab. = původně sedmislabičné
sg. = singulár, jednotné číslo
slož. = tvar složeného skloňování
spoj. = spojka
srov. = srovnej
stč. = staročeský, staročesky
subst. = substantivum, podstatné jméno
superl. = superlativ, 3. stupeň adjektiv a adverbií
synon. = synonymum, slovo stejného významu
šestislab. = původně šestislabičné
t. = tam
táz. = tázací
tj. = to je
trojslab... = trojslabičné
trp. = trpný rod, trpné příčestí
tzv. = tak zvaný
urč. = určitý, určení
v. = viz
verb. = verbální, slovesný
vok. = vokativ, pátý pád
výsl. = výslovnost
význ. = význam
řidč. = řidčeji
vztaž. = vztažné
zájm. = zájmeno
zápor. = záporné
zejm. = zejména
zesíl. = zesílené, zesíleně
zpodst. = zpodstatnělé (adjektivum aj.)
zpr. = zpravidla
zř, zříd. = zřídka
zvl. = zvlášť, zvláštní
žert. = žertovné
a spoj. a, i; ale, avšak; a to; a tak, a proto; ač, ačkoli; (u přechodníků): dievka odpovědě směle a řkúc odpověděla řkouc; a brž(e) v. abrž(e)
á interj. á, ach, o
Abastia f. Habeš
abrajamín, abrajanim m. bráhman
abrž(e) spoj. ale spíš, ba (dokonce): méňe široké údolé, abrž miesty velmi úzké
aby spoj. aby, že by (též abys, že bys): ne proto, aby jemu bylo potřebie
ač (zříd. ače), ač‑ti, ače; spoj. jestliže, ‑li; leč; ačkoli, třebas, i když: velblúdi, ač vysoci, alež jsú léní jich skoci; ač bych. jestliže bych, kdybych.; ač i třeba, třeba i; ač si třeba, třebas; ač jedva aspoň; jestliže jen
adamant m. drahokam, diamant; magnet
Adla, Adleita, Adléta, Adlička f. křest. jm. z něm. Adelheid
Adlík, Adloch, Adlold, Adlot m. křest. jm. z Adolphus
agrest m. víno z nezralých hroznů (užívalo se ho jako léku)
...
moderator132