zvirata_nasi_bratri.pdf

PŘEDMLUVA

0 některých věcech se těžko mluví, píše, a dokonce i čte.

Jsou to právě ty, které vyvěrají z temných propastí lidské mysli

a duše, z nevědomosti, arogantní sebestřednosti, nečitelnosti,

bezohledné ignorance. Ta je stejně bezbřehá, jak nesmírná je

na druhé straně závratnost lásky a soucítění, se kterou se u ně

kterých bytostí, a to i lidských, také lze občas setkat. O těch se

mluví, píše i čte snáz, každý bychom si na někoho vzpomněli,

za všechny si dovolím jmenovat třeba sv. Františka z Assisi.

Samozřejmě nemůžeme přesně znát pocity a zážitky „vel-

kochovaného" zvířete, které je donuceno prožít před násilným

a mnohdy obludně bezcitným utracením pro uspokojení roz

marů člověka rozumného - homo sapiens. Všechna ta kuřata,

nosnice, vepři či skot, laboratorní myši, norci, králíci a nesčetní

další tvorové však nepochybně neprožívají nic příjemného ani

přirozeného. Ze všech za živa pozorovatelných projevů těchto

spotřebovaných tvorů je víc než zřejmé, že jejich zážitky budou

dost blízké zkušenostem např. desítek milionů obětí komunis

tických gulagů a milionům zplynovaných obětí holocaustu.

Komu selhává představivost, nechť ji zajde občas osvěžit na

jatka či do kuřecího velkochovu.

Pohledy na svět a eventuální činy lidské bytosti jsou samo

zřejmě osobní záležitostí, stejně osobní je však i zodpovědnost

za ně. Já sám za sebe považuji to, co činíme jakožto druh homo

sapiens jiným tvorům, za zcela zásadní poskvrnu na tváři lid

stva. Každý, kdo není schopen či ochoten si cosi takového uvě

domit, je tím přinejmenším „přikován" k virtuální trestanecké

kouli, která mu celkem spolehlivě zabrání v hlubším duchov

ním povznesení a spirituálním prozření.

1 když se o takových věcech asi skutečně nemluví, nepíše

a nečte snadno, právě to je navýsost důležité. Každý má právo

opravdu vědět, na čem se spolupodílí ve chvíli, kdy si dá ke

svačině kuře či jinou bytost, nebo když si v éře dutých vláken

koupí kožich. Přitom k tomu, aby člověk změnil názor a přestal

působit utrpení druhým, stačí někdy překvapivě málo. Třeba

přečíst si útlou knihu. Doufám. Proto pozvedám svůj vox cla-

mantis: „Lidé! Čtěte!"

O AUTOROVI

Edgar Kupfer-Koberwitz se narodil 24. dubna 1906 do rodi

ny správce Koberwitzova statku poblíž Vratislavi v Polsku. Na

začátku druhé světové války byl deportován do koncentrační

ho tábora v Dachau u Mnichova. Přes hrozbu jisté smrti se mu

zde podařilo něco velmi odvážného. Od listopadu 1942 pečlivě

zaznamenával život v táboře do svého deníku, který nakonec

obsáhl 1800 stran. Navzdory drsným podmínkám věznění zů

stal oddaným vegetariánem. Dokonce i během těch nejhorších

útrap byl vázán hlubokým soucitem a úctou ke všem živým

bytostem.

Kniha „Zvířata - naši bratři" byla napsána po válce jako

vyjádření autorova postoje k mučení a zabíjení zvířat. Je psána

formou dopisů, v nichž autor odpovídá imaginárnímu účastní

kovi této diskuse. Jedna krátká věta v knize vysvětluje všechny

důvody vegetariánství a fakt, že ji napsal člověk, který přežil

koncentrační tábor v Dachau, jí ještě přidává na významu.

Koberwitz píše: „Poslouchej. Nejím zvířata, protože se nechci

živit utrpením a smrtí jiných tvorů, protože jsem sám trpěl tolik,

že právě díky vlastnímu utrpení umím procítit i utrpení cizí."

V úvodu i závěru knížky je uvedena jedna pravda, které jsme

naneštěstí každodenními svědky: „Dokud člověk zabíjí a trápí

zvířata, bude zabíjet a trápit i lidi. Do té doby budou i války,

neboť zabíjet se člověk musí učit a cvičit v malém."

Autor této citlivé a provokativní knihy zemřel 7. července

1991 v osamění, neznámý a chudý v domově důchodců.

Možná, že právě jeho tragický osud dává snaze o zachování

jeho odkazu takovou důležitost. Vydání knihy „Zvířata - naši

bratři" nejen uchovává a šíří Koberwitzův duchovní a morální

odkaz, ale také zároveň vzdává úctu jeho duchovní velikosti, jíž

se nedostalo uznání za jeho života.

Vlastislav Matoušek

hudebník

Žijeme v době a ve společnosti, kde jíst maso zabitých zvířat

a dalších živočichů se považuje za normální. Jsou tu však lidé

i společnosti, které zabíjení zvířat kvůli potravě odmítají, a už

vůbec to nepovažují za normální. Vyvstává samozřejmě otázka,

co je normální. Dnes už se jaksi obecně považuje za normální

nejíst lidi. Lidská společnost se tak vyvinula, že lidožroutství

se nejen odsuzuje, ale také se nám příčí. Věřím, že lidská spo

lečnost pokročí dál a jednou bude mít takovýto postoj ke všem

živočichům. Bolest, utrpení a touha po životě je vlastní všem

živým bytostem, v tom tu není žádného rozdílu. Proto každý

počin, který k tomuto uvědomění směřuje, je cenný.

Viliam Poltikovič

režisér

Můj milý!

lahůdek. Myslíš přitom na šťavnatou pečínku, skvělé rybí po

choutky, omáčku neobyčejné chuti, lahodně vyuzenou šunku,

jemnou drůbež a tisíce dalších masitých specialit, jež vzrušují

miliony jazýčků. Protože se ale všech těchto lahůdek dobro

volně zříkám, domníváš se, že jen pokání, slib, velká oběť mě

mohou pohnout k tomu, abych si tento druh životních požitků

odepřel. Potom se zase ptáš, jestli mě nepřesvědčili moderní

lékaři o tom, že konzumace masa není příliš zdravá, že čistě

rostlinná strava zachovává lidské tělo, omladí ho, ba možná

dokonce prodlouží lidský život.

Můj milý, nestarám se příliš o to, co říkají lékaři, protože i je

jich poznatky - jako všechny poznatky - podléhají častým změ

nám. Možná mají pravdu. Možná je rostlinná strava pro lidské

tělo přijatelnější, ale možná mají pravdu i jiní lékaři, kteří tvrdí,

že ne všichni lidé snesou čistě rostlinnou stravu. Tomu posled

nímu dokonce sám věřím, protože mnozí lidé jsou ještě v celém

svém počínání jako šelmy, ve svých pudech, ba dokonce i svým

cítěním. Tito lékaři také tvrdí, že v mase máme už k dispozici

dokonalý, koncentrovaný produkt, neboť rostliny, které zvíře

sežralo, jsou v jeho mase obsaženy v upraveném stavu a žalu

dek člověka už nemusí vykonávat práci spojenou s trávením

rostlin. Místo velkého množství různých rostlin tedy prý stačí

sníst poměrně malý kousek masa.

I to se mi zdá velmi pravděpodobné, přesto se však domní

vám, že ani člověk, jenž jí maso, nemůže žít úplně bez pokrmů

z rostlin a plodů. Naproti tomu velmi mnoho lidí žilo a žije bez

masa. Kněžím posvátných starých náboženství bylo přece za

kázáno jíst maso, protože probouzí nízké pudy a uzavírá cestu

vyššímu poznání.

Všechny tyto názory lékařů však nemají žádný vliv na můj

způsob výživy. Zajímají mě jen natolik, nakolik mě zajímá myš

lení vůbec, a neodvážil bych se rozhodnout, který z obou směrů

má pravdu. Cit mi však říká: oba dva - až do určitého stupně.

Každý zřejmě objevil část pravdy, neboť to, co chápeme, jsou

vždy jen paprsky a zlomky celku, který nazýváme pravdou.

Jak mám začít, říct Ti to, co chci? Je pro mě těžké začít a na

psat to, co Ti chci říct, a přece se vynasnažím, pokusím se vy

světlit Ti své myšlenky, nejdřív zeširoka, potom v detailech.

Věřím, že dokud člověk zabíjí a trápí zvířata, bude zabíjet

a trápit i lidi. Do té doby budou i války, neboť zabíjet se člověk

musí učit a cvičit v malém, uvnitř i navenek.

Dokud jsou zvířata v klecích, dotud budou i vězení, protože

zavírat se člověk musí učit a cvičit v malém, uvnitř i navenek.

Dokud existují zvířecí otroci, dotud budou existovat i lidští

otroci, protože zotročování se člověk musí učit a cvičit v ma

lém, uvnitř i navenek.

Nepokládám za potřebné rozhořčovat se nad malými nebo

velkými hanebnostmi a krutostmi, které vykonávají druzí, ale

pokládám za velmi potřebné, abychom se začali rozhořčovat

tehdy, když my sami ve velkých nebo malých věcech jednáme

krutě. A jestliže je lehčí dosáhnout malých věcí než velkých,

myslím si, že bychom se měli pokusit ovládnout naše malé,

bezmyšlenkovité projevy krutosti, vyhnout se jim, anebo ještě

lépe - zanechat jich. Takto nám jednoho dne nepřijde zatěžko

zdolat i velké projevy bezcitnosti a zvítězit nad nimi.

Všichni však ještě spíme zahaleni všedností. Všednost je

jako chutná mastná omáčka, jež nám umožní spolknout naše

vlastní sobecké projevy bezcitnosti, aniž bychom pocítili jejich

hořkou chuť. Nechci však ukazovat prstem na toho či tu - ne,

chci sám sebe udržovat v bdělosti v maličkostech a stávat se

chápavějším, ochotnějším a lepším. Proč by se mi to později

nemělo podařit i ve větších věcech?

Vidíš, a o to jde. Chtěl bych vrůst, vžít se do krásnějšího

světa s vyššími, šťastnějšími zákony, s božským zákonem bu

doucnosti: milovat vše.

Ptáš se mě, proč nejím maso, a tušíš za tím nejrůznější dů

vody. Domníváš se, že jsem možná složil slib - jako určitý druh

pokání - že si už nedopřeji žádnou z těch vynikajících masitých

Nedávám však za pravdu jen lékařům, nikoliv, souhlasím

i s Tebou, když říkáš, že masitá jídla jsou chutná, lahodná, jsou

rozkoší pro jazyk, požitkem pro toho, kdo je jí. Mistrovská pří

prava z nich skutečně udělá chutná jídla, při kterých se dá úpl

ně zapomenout na to, že jsou připravena z mrtvol.

Mrtvoly... toto slovo je pravdivé, ač zní hrůzostrašně. Jsou

sice lidé, kteří tvrdí, že by se dalo mluvit i o mrtvolách rostlin

stejně jako o mrtvolách zvířat. Uznávám, že by bylo nelogické

jim odporovat. Jedinou výjimku tu tvoří ovoce. Nikdy není

mrtvolou, je asi jediným, co nám příroda dává do klína se slo

vem „jez". Ano, plod je pravý dar přírody, který se dává sám

od sebe. Vezmeš ho bez toho, abys způsobil utrpení. Dozraje

pro Tebe, jeho vlastní zralost Ti vrhne plody do klína. Zralost je

však jistý druh dokonalosti.

Nejušlechtilejší a nejdokonalejší by tedy bylo živit se jen

plody. Věřím, že toto by mohla být potrava pro lidi, kteří jsou

nejblíže k dokonalosti. Ostatní by při takové výživě sotva ob

stáli, protože všechno nedokonalé v nich by toužilo po pokrmu,

jenž je přiměřený jejich stupni.

Vidíš, už jsem toho řekl hodně, a přece jsem nedal pří

mou odpověď na Tvoji otázku. Jen jsem si s Tebou povídal

o Tvých domněnkách. Ještě jsem se nedotkl Tvého prvního

dohadu - slibu, ale chci to udělat teď. Touto domněnkou ses

velmi citlivě přiblížil k jádru věci. Ano, je to téměř slib, jenž

mi brání jíst maso, ale slib úplně jiného druhu, než si před

stavuješ. Vyrostl z poznání, jež se uskutečnilo v mém nitru,

z poznání, jež vyvolalo těžký vnitřní boj, když jsem ho chtěl

proměnit ve skutek. Nebyl to slib odpřisáhnutý nějakému

božstvu, nebyla to oběť položená na jakýsi oltář, jen pevný

vnitřní slib, který jsem dal sám sobě, své duši, že už nikdy

nebudu jíst maso. A s radostí tento slib dodržuji. Teď, když

píšu tyto řádky, uplynulo dvacet let od onoho dne - dvacet

let, během nichž jsem nejedl maso.

A znovu se budeš překvapeně dívat a ptát se: „Ale proč?

Proč?" Budeš mít přitom zvláštní pocit, že ses trefil tak blízko.

Když Ti teď však stručnou větou vysvětlím pravou příčinu, bu

deš překvapen, jak jsou mé skutečné pohnutky vzdálené všem

Tvým dohadům.

Poslouchej. Nejím zvířata, protože se nechci živit utrpením

a smrtí jiných tvorů, protože jsem sám trpěl tolik, že právě díky

vlastnímu utrpení umím procítit i utrpení cizí.

Proč mám já, který jsem šťastný, když mě nepronásledují,

pronásledovat nebo dávat pronásledovat jiné tvory? Proč mám

já, který jsem šťastný, že mě nevězní, věznit nebo dávat věznit

jiné tvory? Proč mám já, který jsem šťastný, když mi nikdo

nepůsobí utrpení, působit utrpení jiným tvorům? Proč mám

já, který jsem šťastný, když mě nezraní a neusmrtí, zraňovat

a usmrcovat, nebo způsobovat, aby byli kvůli mně zraňováni

a usmrcováni jiní tvorové?

Není jen přirozené, že to, co si přeji, aby se mi nestalo, ne

činím ani jiným tvorům? Nebylo by ode mě velmi neušlechtilé,

kdybych to chtěl dělat jen proto, abych si dopřál malý požitek

na účet cizího utrpení a cizí smrti? Když jsou tito tvorové menší

a slabší než já, který rozumně a ušlechtile uvažující člověk by

z toho mohl odvodit právo zneužívat jejich slabost a malost?

Není to ve skutečnosti tak, že větší, silnější, nadřazený by měl

slabší tvory ochraňovat, ne je usmrcovat a pronásledovat? „Být

ušlechtilý zavazuje," a já chci být ušlechtilý.

Slyším, jak mi oponuješ: „Ale neděje se v přírodě to, co dě

láme my? Nepohlcuje tam silnější slabšího? Jednáme tedy ve

shodě s přírodou!"

Odpovím Ti, že máš pravdu. V přírodě je to tak - u zvířat,

dokonce i u rostlin. Ale počítáš sám sebe ještě ke zvířatům

a rostlinám? Nevěříš spíš, že stojíš již na vyšším stupni a ne

nazýváš sám sebe hrdě člověkem? Chápeš tedy, když věřím,

že moje činy by měly být činy člověka, vyšší bytosti, ne činy

zvířete jednajícího nesvobodně? Nevytváří naši lidskost právě

skutečnost, že se snažíme osvobodit své jednání? Nespočívá

právě v této téměř svobodné rozhodovací schopnosti našeho Já

celá podstata našeho lidského bytí?

Budeš mi odporovat: „Ano, ale my lidé ještě nejsme doko

nalí, ještě jsme velmi svázáni se vším z nižší sféry. Máme v sobě

ještě mnoho ze zvířat, co jsme ještě nedokázali ve svém vývoji

odstranit a co ještě musíme ukájet."

Ano, i v tom Ti dávám za pravdu. Většina lidí je ještě čímsi

mezi uvědomělým zvířetem a neuvědomělým člověkem, takže

zažijeme velké zklamání, když je podle jejich vzhledu hodnotí

me jako skutečné lidi. Dokonce i ti z nás, kteří zaujímají vyso

ká místa, jsou ve svých nejsilnějších pudech většinou ještě víc

zvířaty než lidmi. Jsou vlky nebo ovcemi - tím, co odpovídá

jejich povaze. Avšak tak úplně Ti za pravdu přeci jen nedám.

Žili a žijí lidé, kteří jsou už vyvinutější, v nichž je zvíře slabší

a člověk silnější. Ptám se Tě tedy: „Mají tito lidé z pohodlnosti

klesnout zpět a dál uvnitř žít bezduchý život zvířete, nebo by

se spíš měli snažit překonat tento stupeň, nechat úplně vyrůst

klíček jménem čloyěk?"

A ptám se dál: „Neměl bych se sám raději snažit zdoko

nalovat se, pronikat výš, stát se člověkem, místo pasivního

vykonávání zvířecích zvyků?" Neboť věz jedno: to, co ještě

v sobě máme ze zvířete, jsou jen bezduché a méně pěkné části

jeho bytosti. Pronikavý zrak, velkou čistotu, nevinnost a mno

ho dalších dobrých a krásných vlastností zvířat už nemáme.

Je to zatím namyšlenost, když člověk věří, že je vyšší bytostí.

Ještě takový není. Ale neměli by ti, kteří se opravdu snaží stát

se skutečnými lidmi, kráčet touto cestou uvědoměle, naplněni

vážností a upřímnou důstojností, cestou, jež vede k vyššímu,

božskému člověku, k bytosti, kterou bychom vlastně chtěli být,

o které však zatím nejvýš sníme?

Není všechno to, co nazýváme kulturou, ukazatelem k to

muto cíli, milníkem, který nám umožňuje najít cestu z divočiny?

Avšak to, co nám říká umělecké dílo, čím nás oslovuje dobrá kni

ha, musíme nejprve zažít v činech. Zabýváme-li se hodnotnými

kulturními předměty, obklopujeme-li se uměleckými díly, je to

jen začátek - přijetí kultury. Kultura by v nás však měla růst,

stát se skutkem a přinést ovoce. Krásné myšlenky, jež přijímá-

me, a krásné myšlenky, jež sami vytváříme, ožijí až tehdy, když

podle nich jednáme. Až tehdy se stanou čarodějným proutkem,

který z nás udělá bohy, vyšší bytosti, pravého člověka.

Myslíš, že z tohoto hlediska je pomýlené, když se snažím

nepůsobit vědomě smrt a utrpení? Nemyslíš si, že by to mohl

být krok, který by nás přiblížil k tomu, o co se snažíme a po čem

toužíme? K pravé lidskosti? Nevidíš, že je krásnější žít v míru se

všemi stvořeními, projevovat vůči nim pochopení a lásku místo

ničení a pronásledování? Nechápeš, jak mohu již dvacet let vy

stupovat vůči všem tvorům úplně jinak, jak se mohu svobodně

podívat do očí srně nebo holubici, nakolik se cítím být bratrem

všech, milujícím bratrem slimáka, červa i koně, ryby a ptáka?

Čteš „červ" a usmíváš se. A přece: ano, je pravda, co ří

kám - i červa. Zdvihnu ho z cesty, kde by ho mohl někdo

zašlápnout. Přenesu ho tam, kde najde útočiště - na kousek

země nebo trávník. A jsem z toho šťastný, mnohem šťastnější,

než kdybych ho podpatkem zašlápl a on by se na cestě ještě

hodiny uboze svíjel. Co znamená taková malá oběť, že se sehnu

a zašpiním si konečky prstů? Co je to proti velkému pocitu, že

jsem s láskou vstoupil do kruhu přírody, do kruhu všech stvo

ření - nikoliv jako šiřitel hrůzy, ani jako nositel zkázy. Naopak

jako ten, kdo přináší mír - jako starší, větší bratr. Bratry však

člověk nepronásleduje, bratry nezabíjí.

Chápeš teď, proč nejím maso?

Plik z chomika:

Inne pliki z tego folderu:

Inne foldery tego chomika: